Splín... Krátký nebo dlouhý život?

Já nevim, čím to je, ale ode dneška (nebo vlastně od včerejška?) mám nějaký splín:-/ Možná proto, že dneska přišlo to rozhodnutí o té změně, zároveň s tím nové problémy, takže jsem pak asi nějak obecně začala uvažovat o tom co bude, a nějak jsem dostala strach, že si nebudu umět zařídit život. Že budu tak nějak celoživotní ztroskotanec. To je zajímavý pocit. Přijde mi, že jsou všichni tak nějak dál. Ve všem. Já si fakt vůbec nedokážu představit svoji budoucnost. Vůbec si neumim představit, jak bych si ji měla zařídit.

Už od včerejška se necítím nejlíp. Všichni mi přijdou tak nějak alespoň v sobě ukotvení. Já nevim ani v nejmenším, co od sebe čekám, nebo co bych kdy měla dělat, myslet si a tak. Prostě na tyču...

Krom toho jsem koukala teďka na jeden seriál (jo, je to se mnou krize - mě už to samotnou nebaví, já jenom potřebuju něco nenáročného:-D), kde vystupuje taková "správňácká" a dokonalá a ve všech směrech úspěšná pani, a její problémové bratr, který ničeho nedosáhl a nemá šajn, co se sebou. Nejhorší je, že tak nějak tušim, jak měly ty postavy na lidi působit - jaké emoce v nich jako vzbuzovat. No řeknu vám - ta, se kterou se tak trochu ztotožňuju, asi neměla ambice působit nějak jako fakt kladně:-D JTM - hádejte, koho mi takový tandem připomíná?:-D Hej jako ne! Ona to ani není taková sranda...

Já mám fakt strach, že si poseru život. Nebo teda spíš, že bude úplně nijaký - že si ho jako nedokážu zařídit vůbec... Nebo mezi tím možná rozdíl není asi - to je fuk. Ono se furt říká, že je život hrozně krátký na to, aby se člověk trápil, nebo si ho posral, nebo ho promrhal a tak. Já si myslim, že je možná spíš moc dlouhý na to, aby sis ho posral. I když ono to bude asi obojí. Moc krátký v tom, že si budeš furt vyčítat, že sis ho neužil líp, žes nestihl to a tamto. Dost dlouhý na to, aby tě vydrželo kurva srát, žes něco podělal. Aby tě jako dokázal srát ten tvůj stav dosavadní. To, že víš, že tě v takových sračkách čeká ještě nějaký ten pátek - že si to jako pořádně "užiješ". Víte jak to myslim, ne? Že kdyby byl fakt tak strašně krátký, tak ti může být všecko buřt. Ale on tak krátký prostě neni.

Achjo, zdá se mi, že si všichni kolem mě začínají zařizovat ty "správné životy", jenom já jsem se v tomhle směru nikam nedostala a bojim se, že ani nedostanu. Že možná nejsem typ na pořádný život... Nejdivnější je, že lidi, s kterýma jsme v tom dřív byli tak trochu spolu, kteří mě tak nějak drželi v tomhle nad vodou - že to jako neva, začínají mít správné životy. A začínají opouštět tu filosofii, kterou jsem možná částečně přijala i díky nim. Že jsem se jako přestala snažit a furt nad vším přemýšlet a říkala jsem si, že co, že to bude fajn, že nic nepotřebuju a tak... Ale když oni pak začínají mít všechno to, s čim jsem se smířila, že mít nebudu a že na tom vlastně nezáleží... To je těžké. Jako já tim chci akorát říct, že mi ukázali takovou únikovou cestu, která je hrozně pohodlná, takže tím, že jsem ji poznala, se mi hrozně těžko vrací zpátky, do té honby za správným životem. Ale jako já jsem mezi tim furt tak nějak přebíhala si myslim. Ale stejně je to těžké, vidět, že jsem poslední zoufalec. Dokonce už se začínám cítit nesvá - jakoby na mě dřív ještě větší ignoranti než jsem kdy byla já, začli pohlížet trochu jako na losera. Je to divné.